Mikrovlny přenášejí data.

Zní to trošku divně, co? V mikrovlnné troubě nám poslušně ohřívají jídlo, ale tady s jejich pomocí přenášíme vzduchem data. Pochopitelně se nemusíte bát, že vás Wi-Fi sítová karta pěkně rozpálí, protože vysílané výkony jsou opravdu minimální a ani s tou největší anténou nebudete přihrávat chodcům na ulici pečená holoubata. Takže teď, když se nemusíte obávat fatálních následků, se můžeme rovnou vrhnout na rozpitvání takové typické Wi-Fi sady, jakou si třeba jednoho dne sami pořídíte.

Postavit si totiž doma funkční komplet bez předchozích znalostí rozhodně není žádná sranda. Je to vcelku podobné, jako kdyby si laik začal doma stavět počítač z jednotlivých dílů - skončí to chaosem. Komponenty nejsou zrovna nejlevnější a při jejich výběru je třeba předem vědět, na co je vlastně budete používat, protože svojí funkcí se často zásadně liší. Takže si raději nechte předem poradit a dvakrát se ptejte, než jednou říznete... Naprostým základem je Wi-Fi sítová karta, která se vyrábí hned v několika variantách. Základní provedení je v podobě PCMCIA karty určené pro notebooky. Výrobci totiž zpočátku sice logicky předpokládali, že mobilní sítě využijí právě majitelé mobilních počítačů, ale teprve praxe je přesvědčila o opaku. Proto pokud hodláte využít takovou kartu v normálním počítači, je třeba přikoupit ještě konverzi do PCI nebo ISA slotu, jak komu vyhovuje. Problémem ovšem je, že takové kombo je logicky dražší než samostatná PCI karta, což naštěstí výrobci brzy pochopili, a tak si dneska můžeme vybírat z celkem pestré nabídky. Mezi osvědčené modely patří hlavně produkty firmy Z-Comax (XI-626) a díky výhodné ceně i parametrům také AirWave P24-PCI z nabídky Alphawave.cz (typický výkon -15 až +9 dBm). Obě využívají odzkoušený čipset Prism 2.5 plně podporovaný všemi operačními systémy včetně Linuxu, který umožňuje regulaci výstupního výkonu pro snadnější dodržení limitů ČTU. Mimo klasických karet určených pro instalaci do počítače se pak za často výhodnou cenu dají koupit i externí řešení využívající USB portu. Ty ovšem v naprosté většině případů nemají konektor pro připojení externí antény. To je vcelku zásadní problém, protože s integrovanou anténou mají většinou silně omezený dosah a pro připojení na delší zdálenosti se naprosto nehodí.

Právě ke zmíněnému konektoru se pak připojuje první součást Wi-Fi kompletu zvaná poeticky Pigtail neboli prasečí ocásek (typický útlum signálu -1,25 dBm). Ten je na jedné straně vybavený konektorem určeným speciálně pro použitou sítovou kartu, protože výrobci se, jako obvykle, nebyli schopní dohodnout na jednotném standardu. Na konci druhém už je potom standardní konektor typu N pro připojení speciálního a poněkud tlustějšího kabelu s nízkým útlumem.

Před ním ovšem připojíme ještě speciální součástku zvanou bleskojistka (útlum podle typu okolo -0,25 dBm), která slouží na ochranu proti přepětí vniklému například zásahem blesku do antény. Pravděpodobnost takové situace je sice hodně malá, ale stát se to může a zničený počítač za to určitě nestojí. Existují dva základní typy bleskojistek rozdělené podle principu konstrukce. Takzvaná plynová je na jedno použití a po zásahu je třeba ji vyměnit. Naopak dražší model na principu pásmové propusti funguje i po zásahu, ale vyžaduje uzemnění.

K bleskojistce už potom připojujeme onen speciální kabel určený zvláště pro Wi-Fi zařízení. Ten by měl být co nejkratší, protože každý metr navíc znamená útlum signálu (standardně -0,25 dBm/m) a navíc jeho průměr přesahující centimetr zrovna neusnadňuje instalaci. Rozumná délka je řekněme do 10 m a dále už je lepší instalovat u antény samostatný počítač (postačí stará 486ka anebo Pentium) jako router a ten připojit klasickým ethernetem. Takové řešení je bohužel poměrně často nutné vzhledem k tomu, že anténa prostě patří na střechu a jen málokdo má to štěstí, aby se připojil třeba z okna bytu. S tím se pojí celá řada dalších problémů ohledně souhlasu majitele domu a společných prostor, mezi které se střecha rozhodně řadí. Řešit všechny právní a další obtíže tu nemá cenu, raději se podívejte na fóra CZFree.Net, kde to bylo několikrát rozebíráno. Totéž platí i o konfiguraci takového routeru, kde je pochopitelně nejlepším operačním systémem Linux disponující důležitou stabilitou a hlavně ideálními možnostmi pro routování síťových dat.

Na posledním místě celé sady je pak anténa. Pokud si ještě pamatujete něco málo z fyziky, třeba si vzpomenete, že mikrovlny se stejně jako další vlnění dají snadno usměrňovat a zesilovat právě pomocí antén. Na tomhle základním principu stojí a s ním i padá celý systém Wi-Fi. V základním balení totiž dostanete k sítové kartě jenom malou anténku, která má dosah přibližně 50 - 300 m podle terénu. To stačí tak maximálně na pokrytí bytu a s trochou štěstí i přes ulici ke kamarádovi, ovšem pro spojení na delší vzdálenosti musíme nutně nahradit dodávaný "proutek" pořádnou externí anténou. Těch je několik druhů a vedle tvaru se liší hlavně svým ziskem udávaným v dBm.

Máme tady modely směrové (až 24 dBm), které vysílají koncentrovaný paprsek s minimálním rozptylem a díky tomu mají velký dosah - okolo 10 km, v ideálních podmínkách (přímá viditelnost) i více. Používají se pro spojení dvou bodů na delší vzdálenost, typicky třeba dvou odlehlých Wi-Fi sítí. Sektorové antény zase pokryjí signálem určitý výsek od 60 do 180°, pochopitelně s menším dosahem - až do 8 km. Hodí se pro směrované šíření signálu pro více uživatelů v pokryté oblasti. Nakonec jsou všesměrové antény, které fungují podobně jako ta dodávaná k Wi-Fi kartě, ovšem s podstatně větším výkonem a podle použitého modelu pokryjí kvalitním signálem okruh až 4 km.

Rozvoj bezdrátových sítí je v poslední době velkým hitem. Přece jenom málokdo má to štěstí, že je připojený pomocí výhodného kabelového modemu. Zbytek světa má pak už jenom hodně omezené možnosti, jak přijít k nějakému připojení za rozumné náklady, a proto se Wi-Fi sítě stávají vítanou a hlavně poměrně levnou alternativou. Vybudování základního pokrytí totiž není až tak nákladná záležitost jako u pevné kabeláže a pohybuje se v řádech desetitisíců. Základní stanice, zahrnující anténu, kabely a sítovou kartu, pořídíte za něco málo přes 4 000 Kč a starý počítač na router přijde řekněme na další 2 000 Kč. S takovou sadou už se můžete snadno připojit k existující bezdrátové síti, a pokud budete chtít dále aktivně šířit signál, počítejte ještě s další síťovou sadou vybavenou všesměrovou nebo sektorovou anténou v ceně přibližně 5 000 Kč. Nakonec tu je klasická síťová kabeláž pro rozvedení sítě po domě, řekněme 1000 Kč na účastníka, a hromada práce s instalací. Suma sumárum ale stačí, když najdete ve stejném domě pár nadšenců ochotných dát peníze dohromady a odměnou vám bude připojení k bezdrátové síti a dobrý pocit, že podobnou možnost nabízíte ještě dalším lidem z okolí. Právě takhle vznikají spousty malých sítích po městech celého světa, kde se normální lidé odmítají podřídit diktátu velkých firem a připojí se k internetu sami s minimálními náklady. Ovšem možnosti využití rozhodně nekončí jenom levným připojením k internetu, vznikne tak vlastně velká "lokální" sít se slušnou propustností, ve které už není problém sdílet i větší objemy dat a provozovat nejrůznější kejkle s tím spojené.

Alternativně k podobným domácím sítím pak vznikají sítě velkých operátorů, kteří je pochopitelně využívají hlavně ke komerčním účelům. U nás se v takovém byznysu angažují hlavně operátoři T Mobile, Eurotel a dokonce i Český Telecom, ovšem své služby nabízejí hlavně na komerčně zajímavých místech, jako jsou velké hotely nebo kongresová centra. Tam také najdou svoji klientelu ochotnou platit jako obvykle poněkud vyšší náklady. V testovacím provozu je ale třeba i pokrývání čerpacích stanic Shell ve spolupráci s Telecomem.

Na druhou stranu například v zahraničí výhody Wi-Fi pochopily i jiné firmy než velcí operátoři vidící za vším potenciální zdroj peněz a nabízejí třeba připojení k internetu jako přidanou hodnotu. Co byste řekli třeba tomu, že když si u McDonalda koupíte velké menu, dostanete kupónek na hodinové připojení k internetu? Sednete si se svým hamburgerem, vytáhnete příslušně vybavený notebook nebo PDA a šup na internet přečíst poslední zprávy nebo vybrat e-maily. A to všechno "zadarmo"! Takhle to funguje například v některých restauracích v Americe a nedivte se, že nemají o zákazníky nouzi. Navíc je instalace podobné služby velice jednoduchá, pro plné pokrytí restaurace v podstatě stačí jenom sítová karta s vestavěnou anténou anebo zařízení zvané Access Point, které se připojí přímo do lokální sítě a funguje obdobně. K tomu nějaký ten systém pro přidělení času, aby vám do restaurace nelezli příživníci brouzdající celý den zadarmo, a je to. Lapač na zákazníky je hotový,..

A to je jen jedna z možností rozumného nasazení Wi-Fi sítí v praxi. Najde se třeba i spousta ochotných a rozumně smýšlejících firem, které si za nějaké peníze pronajímají internetovou konektivitu, kterou ale třeba ani nevyužijí, minimálně v nočních hodinách. Tak ji dají k dispozici širokému okolí pomocí Wi-Fi sítě, jak to udělala třeba centrála Globe Internet na Praze 6. Takový servis je nejen službou dobré věci, ale taky samozřejmě výbornou reklamou s téměř nulovými náklady.

Když se pak podíváte do budoucna, zjistíte, že Wi-Fi nabízí opravdu ohromný potenciál. Každý dům může mít svoji vlastní vnitřní síť, takže ať se zrovna nacházíte kdekoliv, vždycky máte k dispozici přepojení k centrálnímu počítači. Na tom postavil své vize třeba velký snílek Bill Gates a to je třeba ta pravá osoba, která má zrovna možnost takové představy přivést do reálného světa. Vždyť už dneska se rozjíždí technologie chytrých displejů (Smart Display), které se pomocí Wi-Fi připojují k centrálnímu počítači s Windows XP Pro. Fungují vlastně jako takové sofistikované terminály, ovšem nabízejí všechny možnosti, které má také centrální počítač, a umožňují využití jeho prostředků hned několika uživatelům najednou. Na první pohled vypadá takový Smart Dísplay jako obyčejný LCD panel, ovšem uvnitř se ukrývá pár funkcí navíc. Nejdůležitější je dotyková obrazovka, která přímo vybízí k použití stylusu (speciální pero), a umožní tak snadno ovládat počítač i bez myši a klávesnice. Důležitou součástí je i vestavěná baterie, která umožní snadno přenášet takový terminál podle potřeby po bytě. Prostě chvíli si hrajete v obýváku, pak skočíte na záchod a nakonec třeba na zahradu. A počítač máte pořád u sebe...

S trochou fantazie si můžeme vymyslet ještě nespočet dalších možností, jak takovou sít využít. Některé jsou opravdu vychytané, například na lednovém veletrhu CES v LA představila firma Rockford Fosgate technologii Omnífi pro připojení audio-zařízení vybavených vlastní pamětí právě pomocí Wi-Fi. V její nabídce najdete hned domácí jukebox DMS1 a dokonce i autorádio DMP1. Díky bezdrátovému připojení nemusíte do přehrávače ládovat jedno CD za druhým, abyste dokázali alespoň částečně zaplnit vestavěný harddisk, ale kopírujete si je tam z domácího počítače, zatímco auto parkuje před domem... Dále existují třeba Wi-Fi kamerky, které se pochopitelně velice snadno instalují, protože není potřeba zbytečně táhnout kabel pro přenos video signálu. O takových samozřejmostech, jako jsou notebooky a PDA zařízení, se standardně vestavěným Wi-Fi rozhraním už se snad není třeba zmiňovat. A tak dále, prostě Wi-Fi najde uplatnění všude tam, kde nějaký ten kabel překáží nebo otravuje.

Zdroj: Level 99, duben 2003, Strana 108-111, Autor Václav Vlček

Zpět